Stříbrné máš podkověnky,
vyleštěná kopyta,
obroku a bílé pšenky
dovůle a dosyta.
Ale ty si krmě chutné
sotva všimneš celý den
a jen k zemi oči smutné
klopíš zamyšlen.
Nepohodíš bujnou hřívou,
nezazvoníš třemeny,
netěší tě perlou snivou
krumplované řemeny –
pověz, koníčku můj bílý,
jakou tíhu v srdci máš:
hlavu věšíš a jen chvílí
slabě zařehtáš?“ –
„Proto k zemi kloním hlavu,
že mi srdce svírá stesk,
že už z dáli slyším vřavu,
kulí hvizd a zbraní třesk,
proto smutně hlavu věším,
mlčky hledím do vody,
že dnes naposled se těším
ze své svobody.
Zítra už mě ruka cizí
zbaví podkov stříbrných,
uloupí i zlato ryzí
sladkozvukých třmenů mých,
místo čabraky pak tkané
přes mé boky zpocené
hodí cár tvé kůže sdrané,
krví zbrocené.“