V rud výheň bílou, v náruč plynů žhavých
vod spousta střemhlav s hukotem se hnala.
Vstal páry sloup. A v smíchu živlů dravých
se třásla země, úpěla a štkala.
Terč sluneční když nad obzorem stanul,
v kamení hluchém krystal planul.
Objetí života! Stisk slepých dlaní
a bezcitných. A chlad, jenž navždy raní,
chlad nelítostný jeho hlubin.
Leč – zázrak světlý – v duhy tříštích smělých,
hle, v poušti srdcí, žitím zkamenělých,
živého srdce hoří rubín.