Tu středu po Václavu knížeti,
dědici svatém naší milé země,
hlas andělský mi bylo slyšeti,
a velké světlo náhle vzešlo ve mně.
Já bez meškání, bratře, na kůň vsed’,
na cestu po tvých stopách dal se cvalem.
A ejhle, dáno bylo uvidět
mým očím svaté město Jerusalem.
Tam spatřil jsem tě. Třímal's korouhev
nad rozraženým šikem moslemína.
Jak samo slunce planul svatý hněv
na tváři tvé, na tváři cherubína.
I já svou ránu dal. A náhle zřím,
ty nasloucháš ve vřavě lité seče.
Já rdím se, chvěji blahem velikým:
řeč milou otcova jsi poznal meče.
Leč dřív, než odevzdám ti, milený,
štít otcův čistý, matky požehnání,
poklonu nízkou sestry Pavlíny
a od čeládky naší blahopřání,
vím dobře, bratře můj, na těchto zdech
nejeden tuhý zápas podstoupíme,
nejednou na Golgathy vrcholech
v tvář strašné smrti tváří pohledíme,
a nejednou na lebi proradných
náš palaš rozjaří se dobrou ranou,
než stanem, boží město, u bran tvých,
než políbíme půdu požehnanou,
než milionem sluncí blýskne kříž
nad rozvaleným zdivem bastionu, –
než obejmout a požehnat mne smíš
tam, bratře nejmilejší, na Sionu!