Těch zástup, kdo tiše žili,
svou živíce prací
i dobré i podlé, kdož neublížili,
jen milovali, – se vrací...
Ne. Všichni se nevrátí,
odešlí z domu.
Syn, tatíček dobrý se nevrátí
tomu i tomu.
Ale ti, kteří se vrátí,
zřeli.
Ale ti, kteří se vrátí,
nezapomněli,
nezapomněli. – Poslední sten
slyší v daleku spících,
nezapomněli matek i žen
očí žalujících,
nezapomenou, vznešená krev.
Sevřeným retem,
v srdci hanbu, hoře i hněv,
přisáhli dětem,
zde stanou, naděje vaše i štít,
jak za bouře stojí duby,
a rukou-li, rukou již nebudou mít,
budou vás bránit zuby.