Na lavičce u kamen seděli jsme spolu.
Do svých rukou vzalas mé ruce,
na klín je položila,
zamyšleně je pohladila
a řekla jsi vážně a pevně:
Mám Vás ráda. – –
Já mlčel. Já nemohl. Srdce moje
bilo těžce a prudce.
Veliké blaženství zalehlo je,
tak velké až podobné muce.
I ustalo bíti. Hluboko v něm,
hluboko, mlčky slíbil jsem,
muž muži přisáhl sobě,
že já, hrst prachu, u cesty květ,
že já, duše z Boha, větší než svět,
v tom životě žiju Tobě...