Měl rád svou Francii, měl rád svou sklenku vína,
k nám s láskou stál i s umu zralostí.
Pád vlasti zabil ho. A hanba, rozvrat, špína.
To čestné srdce puklo žalostí.
Na dějin pranýři vlast jeho stojí nicí,
stín viny na čele a sklopen zrak.
Kdo však je onen muž, ten s rozcuchanou kšticí,
jenž skřipcem v ruce posunkuje tak?
Ten brunet s tvářemi i nosem znachovělým
a hlasem naprasklého fagotu,
jenž přikrýt snaží se svým pláštěm povetšelým
své kleslé matky trapnou nahotu? –
A my, jimž milenkou i moudrou učitelkou,
Ó sladká Francie, jsi bývala,
my, kteří znali tě vždy vznešenou a velkou,
k níž staletí se s úctou dívala,
my, oběť slepoty a sebelásky scestné
tvých synů, ubohých svou malostí,
vše zapomínáme pro jedno srdce čestné,
jež nad tvou bídou puklo žalostí. –
Nechť stane před zrakem i příštích pokolení
ten smavý piják, věčný proletář,
než slinu pohrdy a kámen zatracení
té jeho matce vmetnou v bledou tvář.