Srdcem lesů, zlatou lesů bájí koncem října šel jsem do Podhájí. Na Lisovském kopci u hájenky zvědavost jsem vzbudil mladé fenky.
Prohlédla si mě a očichala, pohladit a polaskat se dala, a když na pouť další jsem se vydal, pejsek – nastojte! – se ke mně přidal.
Křepeláček byl to zlatohnědý s moudrými a veselými hledy. Do lovu se dal: tu zmizí v lese, kdesi z dálky štěkot slyším temně,
tu zas jako šipka přižene se, všecek zrousán lichotí se ke mně. Hodiny jsme spolu putovali – poetické dostal jméno: Flora –
poznali se, přáteli se stali – – a čas plyne, ruit, ruit hora... Než se nadáš, nežertem se stmívá – a já kdesi ve Žlebích jsem zbloudil.
Nocleh v lese? – Jiného co zbývá? – Ale pejsek jinak o tom soudil. Šuká, pátrá – pak mě volá, štěká. Vskutku – cesta! Na mne na ní čeká.
Vesele jsme spolu vykročili, do podhájské školy dorazili. Pro Florinku do třídy jdu zrána. Pejsek radostí div nezešílí.
Po břiše se plazí, líže pána, ocáskem zas o zem tluče chvílí... Královsky jsme v Podhájí se měli, na včerejší strasti zapomněli.
Co však naplat! I když je nám smutno, pomýšleti na návrat je nutno. – Florinko, dnes rozloučím se s tebou, na zpáteční odevzdám tě cestě.
Což tě mohu do Prahy vzít s sebou? Tebe, tvora z lesů, mučit v městě? – Poobědváme a nemeškáme: mořem lesů znovu v pouť se dáme.
K večeru jsme došli před hájenku. Majiteli odevzdal jsem fenku. Nevlídně ji uvítal pan hajný, člověk s tváří chladnou, nepříjemnou.
Vidím: pes má k němu odpor tajný. A jak bolestně se loučí se mnou! Hlavičku zas ještě po mně točí – plny žalu jsou ty věrné oči –
nežli, svěsiv chvost, jen z donucení, pomalu se všoural do stavení. Hajný Šorm? – Ach, to je ten, co v máji ruské zběhy zatkl, v lese spící.
Stvůra Fritzova. Kraj celý zná ji. Padouch, Němcům bratry zrazující. Ničemo! A tebe má mít ráda? Beztoho ji týráš, podlý slouho!
Na spolupoutníka-kamaráda v Praze ještě vzpomínal jsem dlouho. – V prosinci mi došla zpráva z domu: Šorm už vyřízen je partyzány.
Fritz ho pochválil – a oni k tomu přidali mu do břicha tři rány. Ani moc prý nebudí to vzruchu. Psu psí smrt! tak slyšet prý je všude.
A pes Flora, dodávám já v duchu, život lidštější mít možná bude.
Cookies on Poetry Cove