Hřála je, hýčkala. Teď zlotřilé té luzy
však slyšíc drzý smích,
již tuší neštěstí a do mlh, plna hrůzy,
se dívá houstnoucích.
„Kdo čelit bestiím se odváží?“ si šeptá.
„Snad šašek daremný,
zem zpěvných Ausonů jenž hanobí a deptá?
Či Východ tajemný?
Tam Stojadinović, ta zištná duše podlá,
zde pýchou zhlouplý Beck.
Z Anglie deštníkem chlácholit Běsa hodlá
bláhový staříček.
Proradná Francie jak pominutá jásá
hanbě a zkáze vstříc.
,Míň cti a studu míň!‘ jí cynik Giono hlásá,
,a zbabělosti víc!‘
Lid věrný, jediný, jenž za sebe i za ně
krev dát byl ochoten,
zlí bratři prodali. A vyrvavše mu zbraně,
jej katům dali vplen.
V koho lze doufati?“ zrak teskný ve tmách pátrá
půlnoční hodiny.
„Což vskutku kořistí se stane svět, jenž chátrá,
té lidstva spodiny?“
A matka od prahu dál potácí se k prahu
ležérních dětí svých
a v uděšený sluch jí loupeživých vrahů
doléhá pustý smích.