Lid, sotva rozbivší svá stará pouta kletá,
ten pilný, skromný lid,
zas tedy umírat má za pohodlí světa
a jeho vratký klid.
Tma vůkol zoufalá a nikde, věčný Bože,
úsvitu nevidět.
Bandité v Berlíně si pilně brousí nože
na marastický svět.
A zatím zrazená vlast má se v mukách zmítá,
krev uniká jí z ran.
Už supů nad hlavou jí lačné hejno lítá
a krákajících vran.
A vše, co tylo z ní, vše, stát co rozvracelo,
jej ssálo, dojilo,
co žralo mlaskajíc, teď zvedlo nízké čelo
a v houf se spojilo.
Jásá: „Hrad vyřízen!“ kdejaký rypec kančí,
kdejaký temný pták;
nad torsem příšerným své vlasti kankán tančí
hlupák i darebák.
S Hulváty Kocourkov, hle, státnických pln ctností,
se bratří radosten.
Ba, nesnesitelna je velkost prostřednosti,
jak noci bílý den.
Lži hnusné, nestoudné, na národ, huče temně,
se valí kalný proud.
Nám, ani budoucím, Genie české země,
v ní nedej zahynout!
Vlastenců jalových jen řinčí fráze hlučná,
jež Vraha neraní.
Víc ani nechtějí těch trubců srdce tučná
a mozky beraní.
Šik lidu rozbivše, teď trosky jeho lepí
Lupiče u nohou.
Kam pošetilci zlí, kam slepců vůdci slepí
zem vlekou ubohou?
Již Mudřec nedožil se jejich slin a panství,
již ne, buď Bohu dík!
Dál vlasti sloužiti jde sirý do vyhnanství
president-mučedník.