Vnuk rychtářův se zadumal, kams do daleka hledě s meze. V tom, kde se, hoši, kde se vzal, ajta, Mikulka Nácků leze
tam po protějším svahu strže. Bič opravdovský v ruce drže a v druhé dlouhou oprať z lýčí, stál v kacabajce děravé,
a bělavé a zvědavé ven z kalhot se mu dralo mlíčí. A za ohlávku na oprati dvě kozy táhly: jedna hot
a druhá čihy, o závod však obě. Žalno povídati. A Mikeš v oprať zapleten tu stojí, nemůže se hnout.
Ťfu, čerti! Těžko rozhodnout, kdo v onen jasný, letní den na pastvu vedl: Mikeš kozy, či kozy Mikše? Vědí bozi.
Však rychtářský, jen zmerčil jej, pln vítězného pohrdání zahoudl na něj z nenadání; vždyť bylo krásně tak, ohej!,
vždyť deset let mu minulo, vždyť výše stál! Ach, mnohou pračku ti měli spolu... „Mikulo, kolik pak je ti let, ty špačku?,“
naň volá v pýše se své výše, by zahanbil, by zdrtil jej. A Mikulka, ne, dřevo spíše, ach, propad’ by se nejraděj’,
však zamotán je do oprati, a kozy táhnou, jedna hot a druhá čihy, o závod však obě. Žalno povídati.
I stojí Mikeš, hluch a něm, jen do země se dívá stranou. Však dosud život hárá v něm: dva praménky mu z nosu kanou,
dva praménky, dvě slzy družné, zavlhlé, bělostné i pružné, jimž volně téci, splývat níž on občas těžkým vzdechem brání,
a nazpět, nazpět v rodnou skrýš jež marně loudí, marně vhání, až posléz krátkou žití pout jim náhlým ruky vzmachem zhatí:
Tam na rukávu spočinout je raděj nechme, lidé zlatí! Stál, čekal trapič, zda-li přec ozve se oběť. Její mukou
se kochal, pás’. Pak mávl rukou a upaloval přes kopec. A Mikeš, Mikeš, hluch a něm, jen do země se stranou dívá.
Však sotva sok je za kopcem, odvážně, vzdorně v sled mu zpívá: Ať si si je, co chce, třeba vosum.
Já pudu na střešně ke Šmrkosum. Ať si si je třeba vosumdesát.
Budem’ je s jejího Vinckem česat. Ať si si je, co chce, třeba dvě stě.
Naše maminka je dneska v městě. Ať si si je třeba jako želez.
Je tam na jarmaku, dostane za Straku pytel peněz. Koupí mně tam boty
s holínkama. Pěkný, nový, žlutý, pořádně vokutý podkůvkama.
Pudu v botách na pouť do Petrovic. Ty nepudeš s náma, nedaj’ ti pajmáma
rychtářovic. Já pudu do Petróóvic. Koza, na chleba, na!
Cookies on Poetry Cove