Sem sklenku, Castagnou! Teď burgund naliji a na vlast Vaši ťukneme si. My milovali ji, tu starou Gallii s jejími zámky, chlumy, lesy,
s řekami hravými, přístavů lomozem, s prosluněnými vinicemi, tu sladkou Francii, ach, líbeznou tu zem, nejlíbeznější mezi všemi:
třpyt modrých zálivů i bílé dálky cest, křik racků v skalách na pobřeží, vsí moudré mlčení, vzrušený hovor měst, sepjaté dlaně štíhlých věží,
my milovali ji, tu Vaši Francii, ach, všeho nevypověděti! – něžně jak milenku my milovali ji a s úctou jak svou matku děti...
Jak nemilovat ji? Vždyť César Cascabel plul na kře s námi okeánem! A kdo z nás v chlapeckém se srdci nezarděl obdivem, pýchou nad Briantem?
S paluby „Racka“ zní tam dosud Jiskry smích a bičík práská Korkoranův. A pro hůl maršálskou co den z vrat otcovských si vyjíždí sto d‘Artagnanův.
Jak nemilovat zem, kde tleská dosavad stín Athův, Porthův, Aramidův, vida, jak šibal-bůh do chámských buší zad, či slyše pathos bouřit Cidův!
Jak nemilovat zem, kde slávy pln je vzduch a žít je velkým dobrodružstvím? Kde krásu dojímal a podmaňoval duch a krása hrdým vládla mužstvím?
Kde opilec a rváč, dítě a kavalír, poeta vždy a šašek chvílí, Cyrano ubohý už našel srdci mír, kde chochol jeho vlaje bílý...
Oh oui, nous l'aimions, la belle, douce France – nadšenou láskou, mladou, vděčnou; my milovali ji, vlast Uměn všech a Krás, Francii velikou a věčnou.
Až v duše hlubinách se jinoch zachvíval, když buřič Rolla zhrdal Kristem, když srdce básníka zlý vichr vášní rval a zmítal jím jak mrtvým listem.
Rodičko svobody! Tvých revolt prapory nad mládím naším bouřně vlály, do našich zněly snů Tvých polnic hlaholy a zářily Tvé kathedrály.
Rytmy Tvých modliteb i gavot líbezných jak víno Tvé nás opájely a zrakem planoucím Tvých orlů vítězných jsme provázeli rozlet smělý.
Z Tvých laboratoří myšlenek světlý roj se rozlétal jak včely s česla. Tys v čapce frygické tyranům smrt a boj i meč všem porobencům nesla.
A Klio vznešená na Moiry znamení když odhrnula dějin clonu, co hoch Ti přísahal v blouznivém nadšení, to vyplnil muž u Terronu.
Pak v lidstva jásotu když rozezněl se zvon a Barbaru meč vyrván z pěsti, v ulicích tančili jsme s Tebou, Madelon, plakali s Tebou slzy štěstí.
Až strašný přišel den... Vlast, udeřena v líc, vrávorá, zkrvavená vdova... A srdcím zdrceným se zašklebila vstříc tvář Medusina od Mnichova.
Dnes, v zlý a temný čas, úzkosti plni zas, my země ptáme se i nebe: „Francie! Francie! Nás která zradilas, chceš ještě zradit samu sebe?
Rci, krví nečistou, jak tenkrát v Slávy dny, zas napojíš svých rolí hrudu? Či v hanby pelechu se splichtíš s katany jak děvka beze cti a studu?“
Cookies on Poetry Cove