Mým není úkolem tě vážit, soudit, měřit,
spíš věrně spolunést tvých dnů i jas i tíž.
A srdce, jež tě zná, smí klidné být a věřit.
Vždyť vidí: pracuješ – a odpouštíš.
Je úsměv dětský víc než sebe hlubší vráska.
Chce radost zůstati a odejít chce žal.
Co dal kdy světu soud? A co mu dala láska?..
Tys nesoudil! Tys pěl a miloval...
K potěše velikým i malým božím dětem,
praménku jasný, zvuč a z hlubin tryskej dál!
A věř, že kdykoli v té strmé cestě světem
se ohlédneš, mne spatříš opodál...