Tik-tak – čas odměřuje věčnosti kyvadlo. Tká zatím Osud a snuje to dějin divadlo,
to velké theatrum světa, boj prastarý dobra i zla. Ach, není to opereta, je krvavě vážná to hra –
nejrozmanitější role a výjevy kmitnou se v ní: zde válečná kouří se pole, tam ukolébavka zní.
V té hře lze čehokoli se nadát. Ba může se stát, že Césara Augusta roli v ní z cirkusu august smí hrát –
v ní někdo dělá jen gesta – muž druhdy vykoná čin. Úzká však, strmá je cesta, vedoucí do výšin.
Je zajisté věcí vkusu v tvář spoutanému plít. A stěží lze, nebudíc hnusu, křižovaného bít.
Vy k tomuto činu, pane, jste chvíli si vyvolil, když v zahradě Getsemane lid hrdý číš nejtrpčí pil.
Ve tváři vaši slinu, pot krvavý na skráních, ne za svou – za cizí vinu, za přátel zradu a hřích
pněl na kříži, přátelům oněm by na čas vykoupil mír. Tu slinou střikl jste po něm, vy – César, vy – kavalír!
Je zajisté věcí vkusu v tvář křižovanému plít; a stěží, nebudíc hnusu, lze spoutaného bít.
Zdálo se, boží mlýny že zapomněly už mlít. Benito Mussolini smí ve tvář číkoli plít,
smí zákeřnou dýkou a jedem cestu si raziti vpřed, být konečně Osou a Středem, kol něhož točí se svět,
do žen a do dětí v klidu smí syn jeho stříleti, sám Duce pak ze slz lidu si diadém svíjeti,
v národů krvi a bolu háv purpurný smáčeti, jak César po Kapitolu v triumfu kráčeti.
Gesta, gesta, gesta smí dělati otec i syn. Široká jejich je cesta. Kam vede? Do výšin?
Benito Mussolini, já ondy měl podivný sen. Viděl jsem krvavé stíny černých dětí a žen,
zničená pole a města, zemi, jež plakala; chřtán tygří, veliká gesta a čenich šakala,
já viděl – a ve snu se styděl – nůž do zad vražený, jak šakálek prchá jsem viděl, kňučící, spražený,
teď kola, obrovská kola ve snu tom letí mi vstříc, půl pláčou, smějí se zpola, točí se víc a víc – –
až rozmachem rázným a spěšným vás do zubů popadla a mrštila paňácou směšným do hlubin propadla.
Cookies on Poetry Cove