Svým krajem chodím, lesy, po mezích.
A milovaná hudba veršů tvých
v mém srdci zvučí,
jež chví se, otevřeno dokořán.
Vojtěšky vůni dýše jitřní lán,
u zídky netřesk pučí,
mez terči pampelišek žlutě svítí,
kam hledím, plna luka
jsou třeslic prostých. Z milého ti kvítí,
z divokých máků, polních lilijí
věneček nesměle ti uvíjí
přítele ruka.
Vím, jiným, jiným věnčen jsi. A zřím
jej světlem tichým, světlem čistým plát
nad čelem tvým.
Můj chudý je. Leč každý kvítek v něm
ti důvěřivým říká úsměvem,
jak mám tě rád.