V ten čas, kdy v mrtvém tichu skal
jsem vážil marné lidské hoře,
on – dítě – hrál si opodál,
lasturou přelévaje moře.
Lasturou moře přeléval
hoch spanilý. A jako moře
poušť bez břehů byl lidský žal,
lidské hoře.
Já chápal, hledě v jeho zrak –
a temný stesk můj neulevil.
Leč kdybych nebyl trpěl tak,
zda byl by se mi tehdy zjevil?