Vichřice strašlivá... Leč ze tmy, z hniloby
uhnětla silný stát – a lidu drahý, blízký.
A uvaž: nebýt jí, co s námi bylo by,
když na lup Evropou se pustil zloduch nízký?
Ba, lépe chápeš dnes: ti s rudým praporem
a s písní Petrohrad kdo carský šturmem brali,
ti nejen za svou věc – i za nás, naši zem,
za život našich Čech tam tehdy umírali.
Když zrno zaséváš, zda víš, čí skojí hlad
chléb z něho zrobený, ať kamkoli je vsiješ?
A které země syn ti bude děkovat,
za volnost člověka ať kdekoli se biješ?
Vždyť zlatý slunce jas na celý padne svět,
když bouře očistná mrak dusný rozervala. –
Tu ruku pohladit, jež, tuhnouc, naposled
tam v mlze podzimní se tenkrát zaškubala...