Je nutno dnes se chopit’ zase péra
a s nebezpečím napsat něco slov.
Je k zalknutí tu dusná atmosféra
a nebe těžké jako modrý kov.
A v duši divno... Smáti se i plakat –
tak chtěl by člověk, ale nemůže.
Špinavý stín se snaží duši zlákat
a k hříchu svést, jejž stěží přemůže.
Pavouci klidně celu zapřádají
pavučin sítě po zdích věsíce.
Údery hodin chmurnou hudbu tají
a smutně v ní jdou dny i měsíce.
A přijde často pocit jako dnešní,
v němž vše se chvěje, jak sny šílenců.
Vidíte hroby, černá roucha mešní,
podivný chaos, úklad spiklenců.
A zdráháte se mlčet v tmavých stínech
a nelze smát se, v hrdle sucho je...
a nelze pátrat’ po jasnějších činech,
jež vrátily by ticho pokoje...
A nelze chápat tragiku té chvíle,
v níž zdá se vám, že dýší spiklenci.
Tož, k slunci...! Venku léto jásá v síle,
hle, po cestách jdou asi milenci...
A na stráních snad šeptají si zdlouha,
jak mládím hruď se plamení a dme...
z dotyku dlaní probouzí se touha...
Tož, žijme, nežli podzim stihneme!
A hledím mříží... Tak se chápu péra,
bych něco krve mohl rozpitvat.
Své teplé krve... Dusná atmosféra
mne nutí všechnu tady rozplítvat.