Když víru poslední pozbudem’ jednou lehce,
kam chceme ještě dál?
Kdos’ zaplakal by snad, že se mu umřít nechce,
kdos’ by se rozchechtal.
V soumraku zhasla již před námi světla bílá
a byla poslední.
Těch trochu paprsků, co duše zachytila,
myslíte, rozední?
Nám bylo ku smíchu nad těmi smutky všemi,
nad tím, co mělo být.
Teď duši musíme plniti nadějemi
a srdce rozdrobit.
A potom víru když poslední poztrácíme,
kam chceme ještě dál?
Poslouchat smutek svůj, když zpět se navracíme,
jak se nám rozchechtal...