V nemoci svojí žhavý pocit mám:
svou rozpálenou duši nezhasínat –
ji nechat bloudit k věčným záhadám,
hořící věčně, když chce tělo zmírat.
Takový divný lomcuje mnou cit:
byť umřel bych, že duše ohněm věčným
se slávou věků musí zápasit
a hledat cestu rodům nekonečným.
Teď stočen mocí v lethargii sním
a v poutech churav zdám se marně toužit.
Potácí s sebou tělo, duše s ním
a mlhy žluté vidím blíž se ploužit.
Však cítím duši svoji hořící
a klesám, šeptaje si v divném mottu:
Mít’ kouzla sílu věčnou tvořící –
jak by se asi žilo idiotu?!