Poznávám: píši... srdce s sebou cuká
a v jeden chaos všechno splývá tu.
Nekrolog vrahu píše moje ruka.
Pohřební průvod ruší samotu.
Ti zločinci na dlouho nevydrží,
zmírají dříve, nežli sestárnou.
Tak je ten průvod divný. Zřím jen mříží
jakousi hmotu černou beztvárnou.
A vleče se krok za krokem až k hrobu.
Formální slova odříkává kněz.
Vrah mrtvý vrahem nebyl dlouhou dobu.
Tím naučil se v životě prý kdes.
Prý na vojně... Či jinde možná taky.
To vězňové si aspoň šeptají:
Když jako hoch si hrával na vojáky,
prý rozkoš měl, jak šavle sekají.
Tož, vývoj, vývoj... Zprvu každý váhá
zbraň uchopit a zabít člověka.
Kdo znal jej kdysi, netušil, že vraha
se matka jeho v stáří dočeká.
Žaloba brzo klatbu nad ním vznesla.
Soud uznal případ za čin tragický.
Však nepletl se bohu do řemesla:
jen do vězení dal jej na vždycky.
A zemřel záhy. Ten zvon divně chřestí –
přichází černý průvod od márny.
Děs, hrůza, msta a vášeň nenávisti
se mísí v tenhle průvod beztvárný.
Ve výšce skřivan písní doprovází
tu cestu vraha... Úsměv rty mé stáh.
Cos’ v hloubi křičí: vrazi, děsní vrazi...
co ještě cest je v zkrvavených tmách!!!
A v úsměv trpký pláč se přiměšoval.
Beztvárnou hmotu jakous’ oči zří.
Již řadu let jsem čelo nekřižoval.
Teď učinil jsem náhle kříže tři.