Dnes před odchodem, opojen očima Tvýma
je mi vše pomíjejícím.
Tož naposled dnes zalomím rukama svýma
nad sluncem zapadajícím.
Odejdu s čelem skropeným rosou Tvých slzí,
neuzřím sluneční západ –
už nikdy, ztracen v prokleté, barbarské tvrzi,
nemožný slunce jas chápat.
Odejdu proklet, kde klíčí prašivé květy
v záhonech už zakrnělých.
Plamínky zrádné, zločinně nemravné vzněty
dřímají v obzorech stmělých.
Tam na kamení srdce jsou spoutána zvykem
a nové zločiny snují –
a radují se sprostým a divokým rykem,
jak světem bez vesel plují.
Pro mne tam život připravil sen o bolesti,
o její tragické vášni...
Ty Tvoje slzy budou mně o Tobě zvěstí,
jež resignaci mou zjasní.
Tvou lásku budu, opojen očima Tvýma,
snům zpívat pomíjejícím.
Tož naposled dnes zalomím rukama svýma
nad sluncem zapadajícím...