Kdo těžko umírá v soumračném uvěznění,
když nechal touhu svou dohořet poslední
a blouzní tiše v snech, že život pravdou není,
a je-li pravdou snad, je pravdou absurdní?
Vidíte, v askesi můj oltář tiše stlívá...
kdo ještě v requie ty svíce zapálí?
Jen kdosi v soucitu promluví slova tklivá
a jiní zaslzí, jakoby plakali...
Co zbývá ze všeho? Tisíckrát sobě pravím:
s oblak jen trochu mlh se plazí při zemi.
Jak vaše návštěva snem byla trpce lhavým
a vašich úsměvů dech zhořkle voněl mi!