Jak horké čelo mé mříže mrtvě hladí,
vzpomínám zpívat’, co chtělo kdysi mládí.
Když srdce kvetlo a duši rostla křídla
a rty když pily bol z krvavého vřídla
a kdosi nad mnou memento svoje zpíval
a bratr dávný, milenec mrtvý kýval.
Ty mlhy bílé, jež plouží se sem k cele,
splývají ve mně, v mé krvi a v mém těle...
Jak rosa padá, snad je to rosa vlahá –
milenec mrtvý do hloubky duše sahá
a jako mříže tak smutně čelo hladí
a se mnou zpívá si o ztraceném mládí.