Na pařeništi lidského hnusu hověl si paria.
Z vlhkého vzduchu, v němž chvěly se a modraly páry zla,
vdechoval do plic, rozžraných asi a možná hnijících,
neznámou vůni, jak duše jeho toužila zoufalá.
Vdechoval plným červeným chřípím vzdálené pocity,
neznámé jemu, hovícímu si na pařeništi zla;
však pohnul s sebou, natáhl ruce a chvěl se zločinně.
Neznámá vůně na pařeniště podivně zbloudila.
Vzpomínal chvílí, kdy nevěstky mu, bacchantky opilé,
k vychladlým retům přibližovaly páchnoucí číše vín,
nabídly sebe s vyssátou krví, s poslední vůlí sil,
nabídly rty své opuchlé jedem, nabídly suchý klín,
a žertovaly s bolestmi svými frivolně v nočních tmách,
kdy u úst hořkly a vychladly jim páchnoucí číše vín.
A nedovedly vypíti do dna, zničit’ se předčasně:
vyčkaly hloupě, až za nimi se zdlouhavě loudal stín.
Na pařeništi lidského hnusu hověl si paria.
Co’s přivleklo se do jeho duše, rozchechtalo se pak.
Ucítil modro podzimních nebes v neznámé závrati,
rozhléd’ se kolem a nechápavě díval se do oblak.
V srdci mu žhavě se zapálilo... vzdálený, hořký cit...
z vlhkého vzduchu, v němž chvěly se a modraly páry zla,
když ztratil mládí, neznámá vůně pronikla smutně sem.
Po první lásce toužila marně teď duše zoufalá.