Jásalo slunce, oblaka i země
a voněl vzduch, jak plný zralým vínem.
Zmíralo na rtech, co klíčilo ve mně,
a šli jsme tenkrát sami tichým stínem.
Byl na pohled den prosycený vášní
a přece něco jak by zasténalo
kdes’ v prsou mých. – Šli blízko lidé šťastní
a jejich touhou ve mně cos se vzňalo.
Jen zhořklá na rtech zůstala mi slova
a něco květů v rozechvělé dlani.
A nevysloven, vracel smutek znova
svou neurčitost v pohled, který raní.
A přece něco velikého ve mně
klíčilo, jak jsem vaše ruce svíral.
Oblaka táhla, voněl vzduch i země
a v odloučení našem smutně zmíral
den červencový.