DOPIS.

Jen dopis. Papír. Na něm mrtvá slova. Vhoď do ohně jej – v černý popel shoří. Jen dopis. Papír. Však krev moji chová a kousek duše uvězněné tvoří.

Co zmlká snů a tužeb trpce lhavých, když vzpomínám, co zla je v skutečnosti, a jak mře touha očí zadumaných, jež nemohou žít fikcí do věčnosti.

A tady žijí fikcí. Za horami kdes’ v dálce bloudím. Vašich do zápasů se vrhám a tak bojuju přec s vámi. Však dvojnásobně cítím křivdu rasů,

těch našich černých rasů s odvahami jak jejich sny jsou. A ta skýva chleba, jež mokvá se a drolí pod slzami, pro kterou jim je tolik krve třeba,

věř, tady sládne v ústech mně a sytí tou svojí trpkou vůní i mou duši. A tak někdy člověk, zdá se, cítí, že sladší je, než asi z vás kdo tuší.

Vzpomínám na ty naše cesty v chatách uhelných pánví. V celém Krušnohoří co člověk český, tomu smrt je v patách. A šachty hučí, v obrámech to hoří.

Tož v koloniích, nebo pod dlážděním se žije. A tam jenom křičí hlad svojí písní provázenou klením. A nad tím život v slávě své se týčí.

Nad koksem hald jazýčky plynů svítí... Vím, že to mnohde lidské kosti hoří... Ach, havíře, ty trpký chleba sytí v uhelné pánvi v celém Krušnohoří.

A věř, že chleba můj v těch poutech sládne, co na mříže svou horkou hlavu kladu a myslím si, že utrpení žádné bych necítil, jen kdyby nikdy hladu

ti netrpěli... Co snů srdce chová a daleko je v mlhách Krušnohoří. Jen dopis. Papír. Na něm mrtvá slova. Vhoď do ohně jej. V černý popel shoří.