Modlitba těšitelka, andělů sladký dech,
studánka útěch v luhu,
kde krasší najdem duhu –,
nejsladší léků pohár v úzkostech duše všech?
Kam utéci se jinam, když všecko bolí nás,
a tužeb na osení náhle pad ranný mráz?
Po moři loďka plyne, kolébá naděj mou,
nesmírné nebezpečí,
dojdu tam se svou péčí –:
jak mohu dostihnouti se svých sil družinou?
Sebrat se musí jenom, modlitbou vznítit duch,
v pokoře vyznat všecko, prositi, by dal Bůh!
Dokola propasti, steziček nevidím víc,
třesou se umu tkáně,
neodolají ráně,
vykřikla duše k Bohu, jak mohla volajíc!
Modlitbu zavolala, jak sáhla do kláves,
už divem odpovědí v ní čar se výší snes.
Pokory, lásky mluvou modlitba živou jest,
je odevzdáním duší,
které moc Boží tuší,
ježto opravdu chtějí dáti se Jemu vést.
Motýlky tužeb našich Páně snad sežhne dech,
krasší však – světlo věčné – proniknout v duši nech!