Nu malíři umění růžového!
Malůj mně obrázek děvčátka mého,
Ačkoli ono zde přítomno není,
Nu, předc je malůj, jak ti povím nyní.
Na jeho hlavě hustí ať vlasové
Se rusejí, a z ust ať Zefírové
Přemilým váním líbě pohrávají,
Vůní svou skrz povětří ať plovají.
Pod vlasmi přeušlechtilé pěknosti
Čelo ať sněhovou stkví se bělostí.
Obočí nespoj, hleď se! dva obloučky,
Nýbrž jak ti pravím, malůj hezoučký!
Ať se překrásně rusých vlasů stkvění
Každý diví, složenému sklonění.
Co jiskra ať na mne upře své oči,
Přelibě spanilé, co holubičí,
Jež na mne házyc, ať se usmívají,
A srdcy osten k milosti dávají.
Na krásných lícech přehladká ať rovnost,
Velmi milá se vyskytá zardělost.
Tak jako když kvete v podletí růže –
Jestli to obraz tak představit může –
Pisky červené malůj lahodničký,
Jakoby na mně loudily hubičky.
Bílou jasností hrdlo ušlechtilé,
Viz! ať se stkví překrásně ulíčilé.
Ať se vznášejí co mléko na bílých
Grácye milé ňadrách přizardělých.
Posledně vymalůj oděv šarlatový,
Jenžby jej krášlil do paty od hlavy.
Co ještě víc? – na něj teď živě hledím,
Ano y zdá se mi, že s nim již mluvím.