Terč slunce zdá se jako vzdálený.
Dahlie zlatá, přichází tvá sláva
V jeseni teprv, květe zpožděný,
Kdy listí stromů zvolna opadává...
Má poesie jako dahlie
Přežívá konec všeho nehostiný.
Teď teprv zlaté květy rozvije,
Když přichází smrt, zahalená v stíny.
Lhostejný poutník přejde kolem tiše.
Co s krásou, která marně přežívá
Smrt léta, všeho agonií dýše?
A přece touha také v tobě žije,
Má duše zpožděná a vášnivá!
Dahlie, zvadni, zmlkni, poesie...