Co mně jsi teď, jenž jsi mi býval vším?
Již nejsi ani jako svit, jenž stěnou
Se plíží znaveně v síň opuštěnou,
By dohasl tam chvěním stříbrným.
Ty, jenž jsi vlád’ mým nejtajnějším snem,
Mne v dítě měnil’s s choroblivou žízní,
V blouznivé páže, záhada jež trýzní,
A jež tak bledo v rouše purpurném.
Vše zůstalo zde, věci z časů dávných,
Jež slyšely nás. V rhytmech neúnavných
Jde jemný hovor hodin stoletých.
Klam dávno zhasl šedých očí tvých.
Kde naše rty, kde naše vášeň lhala,
Po druhé mrtvou Minulost se stala.