ŽALM

O pane, v temnotách já zašeptal Tvé jméno, U brány zoufalství, kam kráčela má noha, Já zbožně zašeptal Tvé svaté jméno, Pane! A duše stišená a plná vůně teskné

Se náhle zachvěla při zvuku Tvého jména, Při zvuku znějícím jak výčitka v mé ucho! Já Tobě odumřel, o Pane! Jméno Tvoje V mé zhaslo paměti, jak lampa dohasíná,

Když olej dohořel a půlnoc jest již blízko. Já Tobě odumřel, o Pane! V pýše ducha Já chtěl jsem jíti sám a zkrvácený světem, Teď klesám k smrti mdlý v Tvou rozestřenou náruč.

A na rtech důvěrné a dýšíc odpuštěním Se chvěje jméno Tvé, to bílé, vonné, sladké, Jak v dýmu kadidla a ve chorálu varhan, To z dětství nejdražší se vrací zase s chvěním

V mé duše zloupený a pustý tabernakul A dýše úsměvem a dýše odpuštěním. A není viny již a není více hříchu: Jak vlna dychtivá, již hráze propustila,

V klín Tvůj o Ježíši, jsem rozlit, v klín Tvé lásky. Tvůj úsměv laskavý se v sen mé duše schvívá, Jak parfum umdlený. jenž z skříní starých dýše, Kde v měkkých hedvábech již celé věky stlívá...

Tvůj jsem, o Ježíši! A až ta chvíle přijde, Kdy bude bolest má jak vůně vysílená, Již větry rozstříkly a které více není; Až bude život můj jak ztichlý hlahol zvonů,

Jež v šero večerní při matutinu znějí, Co západ zhasíná ve fialových skvrnách: Tvé jméno zašeptám v té připozděné době, Tvé jméno důvěrné a bílé, vonné, sladké,

Jak v dýmu kadidla a ve chorálu varhan, Tvé jméno nejdražší, jež vrátilo se s chvěním V mé duše zloupený a pustý tabernakul. By lásku dalo mi a dalo odpuštění!