Jsa zrozen v zemi tisů, v niž smutek věčný leh’,
Svůj celý život toužím v kraj plný jasu jíti,
Kde v guirlandách se zlatých pnou větve na stromech,
Kde zrůžovělá nahost těl rozechvěných svítí.
Jen jednou zpít své smysly! Jen jednou stvořit dílo,
V němž vířila by radost a krve prudký nach!
Pak zkojené by srdce se v stín zas navrátilo,
By spalo bez výčitky v svých marných temnotách.
Však moje duše truchle a neplodně teď sní
O jaru odepřeném v svém sirém vyhnanství,
Chce průsvitavý azur v svou žádost rozestříti...
Jen jednou v rozkoš vzpláti! Jen jednou tvůrcem býti!
Pak Charon v člun ať přijme mne navždy mrtvého.
Když jednu žil jsem chvíli, již nechci ničeho...