Ty mrtvý příteli, v hrob tmavý navždy kleslý,
Rci, tvoje mlčení co v hlubinách svých tají?
Tvou hlavou zetlelou kdys myšlenky se nesly,
Jak smutné vlaštovky když v podzim odlétají.
Ty duše vášnivá, v níž skepse sny své soudí,
Jež zřela's v odvaze svých smyslů nebezpečí,
Když v noci po hvězdách zrak hledaje tě bloudí,
Tu cítím, v zracích tvých kdys zázrak skryt byl větší.
Smrt všechno zmařila, svit zhasila tvých zraků,
V nicotu srazila tvé bytí jedním rázem,
Jak větru prudký van když hnízdo shodí ptáku.
Ty květe předčasný a pohubený mrazem,
Mou láskou zalit teď, mne zpíjíš vůní smrti
V morbidní samotě, jež marností vše drtí.