Za noci příšerné, kdy náhle v tmách
zvon Úzkosti děs bije mrtvý, siný,
jenž v celý kraj se schvívá, na poplach,
co měsíc rozlitý je v tvrdé stíny,
kdy v chodbách vítr kvílí jako štván
a zmlklá, jakby únava ho zhnětla,
má duše vstává, černý sakristián,
by v minulosti hrobkách zžehla světla.
Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly
se v Duši noci, která v nářcích zní,
mši vzpomínek čtu tichou, smuteční.
I za ty všechny, kteří právě zhasli
v zákoutí nemocnic, kde phthisikové mrou
a v ňadra kostnatá pěsť ryjí vyzáblou.