V zim příštích předtuše a v ostrém větrů svistu
Jak hudba tesklivá by dýchala v kraj celý,
V žluť světel bojácných a v červeň svátých listů,
Jež v skvrnách rozteklých vše cesty zkrvavěly.
A duše stlumenost má mrtvou, prázdnou vzruchu
Těch barev chorobných, tón listí, které hnije
A stlívá v studenu a nehybnosti vzduchu
V zahradách provlhlých, kde ticho hřbitovní je.
Má duše zcizenost a ostrou chladnost vůní,
Jež s rosou v jitra dech se oněmlého slily,
A smutek ukrytých a v černu slehlých tůní
A tíhu soumraků, jež všecko zatopily.
Jde z prázdna v prázdnotu jak stín, jenž plachý míjí.
Jde v obzor zhnusený, jenž v kalnou šeď ji spíná.
Jde posléz bezděky a v marné apathii
Již nechce ničeho, i k pohrdě je líná.
A jenom chvílemi se zdá jí, že to vzdychá
V tajené bolesti kdes v koutě nitra samém,
Kde jako pohřbena by byla vůně tichá
S hrou měkkých odstínův a barev žhavým plamem.
Že cosi k životu se z hlubin němých hlásí
V záchvěvu intimním jak touha nesplněná –
V posledním odporu že tam cos ještě kvasí,
Co vyvře posléze jak mrtvá, marná pěna...