Tvé nahé tělo bílé jsem položil v svou touhu,
Liliji monotónní v koketní Trianon.
Náš smutek zvolna bledl, jak hasne na obzoru
Kdes v dáli zrůžovělý a modrý nebe sklon.
Ty schýlil jsi se ke mně a za večera toho
Tak smutkem prosycený byl hlasu tvého tón,
Když slovo jsi mně řekl, že pro ně chvím se dosud,
Jak pod úderem srdce v tmách zadumaný zvon.
Teď cizí jsme si zase. A po odchodu na vždy,
Kdy tebe jiné paže za nocí objímají,
Kdy žhavé jedy rtů tvých teď jiná ústa ssají,
To slovo sobě říkám tak lítostivě v duši,
V dnech plných marné mdloby a zmírajících stínem,
V melancholické touze po vášni mrtvé spleenem.