Do své touhy položil jsem tvé tělo zcela bílé a nahé,
Liliji monotónní do koketního Triatlonu svých snů...
Tehdy aroma uschlých čajových růží zavonělo náhle do našich duší,
A naše smutky zvolna bledly jak barvy vzdáleného obzoru...
Tvá duše se sklonila k mé a za večera onoho
Pohleděla v mé oči tak tiše, pohledem ztlumeným
A. řekla mi slovo: prosbu, pro niž se dosud chvěju,
Jak pod úderem srdce zadumaný zvon...
A pak se roztrhly duše naše jak vlákna pavučin...
A teď, po dnech odchodu, kdy v cizích pažích
Leží tvé tělo, kdy cizí ústa tebe líbají,
Opakuji to slovo lítostivě a tiše své duši,
V dnech zemdlených, v dnech, jež zmírají spleenem,
Pro melancholickou vzpomínku vášně, jež zemřela spleenem...