Dlouho je tomu, dlouho již: V minulém některém žití, Vyšel jsem v mrtvou noční tiš, Vyšel jsem usláblý, chorý,
Tělo se chvělo zimničně, Šel jsem jak omámen, zpilý. Po cestě pusté v pustou pláň Kráčel jsem ve větrů kvilu,
Šlehl mi chvílí do tváře Drobný déšť svadlého listí, Stuchlá mě vůně ovála, Cítil jsem plíseň jak hrobů.
A šel jsem stále dál a dál, V údolí vešel jsem mrtvé, Nahoře vichr stromy rval, Dole se nehnul ni lístek,
Nahoře pohnul křídly pták, Dole se nehnulo stéblo. A šlo to stále hloub a hloub, Smutněji temněly stráně,
Mizely tvary znenáhla, Černo jen topilo zrak, Černo a černo bez konce, Nehnuté, dusivé černo.
Ztratil se prostor, zmizel čas, Bylo jen jediné: mrtvo! Vymizel pohyb, zhasl ruch, Život se proměnil v mrtvo! –
Hmota a duch jak pomísen – Všechno se ztratilo v mrákotný sen, Kolem jen mrtvo a mrtvo... Moře kvil! Stanu: Sluchu klam!
Kolem je mrtvo a mrtvo!... Ztajený pláč a náhlý vzdech? Všechno je mrtvo a mrtvo! Výkřik by stačil zahnat vše,
Hrdlo však němo a němo... A cítím v posléz: nejdu již, Utkvěl jsem nehybně prostřed, V černu a tichu pevně tkvím,
Vykročit chtěl bych, však marně! Cítím, že částí Mrtva jsem, Atóm a prach a nic více! Chtěl bych vším otřást, pohnouti,
Chtěl bych tu vykřiknout náhle, Chtěl bych si prudce zavzlyknout Všechno, jen ne toto mrtvo! Marno! Jak příkrov umrlčí
Všechno mě dusí a svírá. A teď se zdá mi znenáhla, Bytost že moje se dělí, Umdlená část že odchází,
Jako když lampy svit hasne, Lampy, jež dlouho hořela, A teď se zsinalá šeří... Konec? Nic více necítím!
Bylo? Ach, to nevím více! Bude? To mne již nesvírá! Mrtvo je, mrtvo již všechno! Pouhou jsem částí Mrtva jen,
Splynulý v těžký všeho sen, Atóm a prach a nic více!
Cookies on Poetry Cove