Bratře!
V hlubinách duše našel jsem ten výkřik.
Bratře, můj bratře!
Nocí bloudím vždy dál a dále,
Mrtvou tiší, tmou...
A smutek jde se mnou, věrný průvodce,
Zoufalý jako štkání těch, kdo naslouchají
Modlitbám za zemřelé v hospitálech zámořských,
Ztrnulý jako smutek měst vymřelých
O polednách morem v žáru nejprudším,
A děsivý jako mlčelivý smutek nahých křížů hřbitovních,
Seskupených jako černý zástup truchlících o půlnoci,
Nenacházejících útěchy...
Nocí se vleku, pod nebem se vleku,
Jež se na mne dívá, postříkáno stříbrem,
Chladnýma očima lhostejných hvězd,
A toužím se přiblížit k tobě, přízraku bílý,
Přízraku klamivý,
Uchopit vlající roucho bytosti tvé odešlé v Neznámo,
Bytosti tvé odešlé na vždy, ó bratře!
A zdá se mi, že’s již teď tak blízko,
Že cítím dech tvých úst, jež se dotýkají mého čela,
Je mi, jako by látka lichotná ovíjela nahost mého těla, –
A cítím sladký zmatek, jako by přátelská ruka
Hledala sblížení se mnou,
– – To známé dotknutí
Tvých prstů, tak jemných, tak nervosně jemných!
A již nejdu sám, ale v tvém objetí,
V lázni teplé těla tvého přitisklého k mému
A přehřívajícího stravujícím ohněm mé údy –
A cítím proudění krve v tvých žilách,
Jemné chvění nervů,
Jako by rytmus tvé bytosti splýval s rytmem mého těla,
Jako by chvění tvého těla sdílelo se s chvěním mého těla,
Jako by srdce naše tloukla jediným tlukotem,
A jako by ústa naše dýchala jediným dechem!