Mě často v samotě cit zvláštní schvátí:
To bývá v podvečer, kdy tvary věcí hasnou,
Kdy dokola kraj v šerých florech splývá
A chladne, chladne...
Já mrtvých vzpomenu, již žili kdys mně blízko,
Jichž ruce v stisku přátelském se dotýkaly rukou mých,
Ty ruce znavené a navlhlé a mrazící
A pochmurné jak z vosku.
Ty ruce příliš jemné, ruce nemocných,
Již mřeli v zdlouhavých chorobách.
Není mně líto těl, jež shnila, a lásky, která vyhasla,
Není mně líto rozloučení na vždy a odchodu v tmy –
Ale je mně líto vlhkých očí, jež se na mne upíraly v soumraku jizby,
Zhaslých očí,
Slzami zalitých očí, smutkem zatížených očí, –
A z nitra vystupuje žal a mučivá touha
Po těch, kteří odešli v dálku,
Po těch, kteří odešli na vždy...