Jed ostrý, zahořklý mé nitro prolil zticha.
Dým černých kadidel v něm zhuštěn zavání.
A jenom zdaleka, jak z dlaní světic dýchá
Ta touha bělosti, mdle čistá v zmírání.
Ta touha bělosti, jež suggeruje zdáli
Jak rytmem tušených a neviděných vln,
Ve mlhách hynoucích, jež únavy kyv stálý
Touž hudbou provází, v snů závrať, vzdechů pln.
A raněn životem a zalit šedí stejnou,
Jež tvrdě zatíná v snů duhu, lesk a jas
Své tóny mrazivé hrou krutou, beznadějnou,
Jak plavec zbloudilý sním v nostalgii zas:
Že duch můj poznovu si kathedrálu stvoří
Té hrdé Samoty, již zpupně pobořil,
Kde světla vzpomínek v lamp starém zlatě hoří,
Hru lesků lijíce do hrobek mrtvých chvil.
Té hrdé Samoty, kde vše se zapomene
A na vždy uklidní, čím duch jest uštván, chor,
Jak spí kdes v zátoce vod rytmy zkonejšené,
Co skály vzdálené rve náraz vln a vzdor.