Pták bouří zahnaný, jsi v moje okna bil
Svým křídlem zraněným. Já otevřel ti duši
A tlukot šílený, jímž srdce tvoje buší,
Jsem ve snu bláhovém pak ztišit zatoužil.
Teď jinak chápu vše, že ke zmaru jdeš, vím.
Neb ty tak hluboko jsi pohléd’ v prázdno bytí,
Že i má láska teď, jež v prudký žár se nítí,
Se tobě stínem zdá, tak chabě mizivým.
Však přece toužím dál, když vším je duše mdlá,
By vtiskla do čela nám aureolu zla
Tajemná legenda a sláva zavržená,
By lidé po věky se chvěli prokletím,
Dvou tmavých milenců si šeptajíce jména,
Z nichž plá hřích tajemný a pohrdání vším.