Já nešel s jinými, vždy šel jsem sám
K Ultima Thule.
Jak zrna růžence teď probírám
Dny uplynulé.
Já stavěl Vzdoru Babylonskou Věž –
A ironický
Jsem býval zpozdilec a blázen též,
Však básník vždycky.
Ideál neřestí, jež tělo rve,
Mne k pádu svedl –
A Prometheus, vlastní srdce své
Jsem při tom jedl.
Já na pranýři žluč jsem popíjel,
Žíznil jak v pekle,
Já jenom nepřátely v žití měl,
Urputné, vzteklé.
Já prolezl jsem všemi doupaty,
Kde ďas se šklebil,
A Šebestián, šípy proklatý,
Jsem světec nebyl.
V snách žil jsem stále, ale žitím šel
Tak jako v transu.
Don Quijote byl jsem, ale nenašel
Jsem svého Pansu.
Já Schlemihl byl, jenž chimérický stín
Honiti nechce,
Jak pavouk v šerou síť mne s nudou Spleen
Vždy lapil lehce.
Má číši, topasem ať v tobě mok
Plá, zlato ryzí!
Slyš, bije orloj, mrtev je zas rok
A navždy mizí.
Má číši, chci tě do dna vyprázdnit
Vstříc budoucnosti...
Rci, komu budeme teď v počest pít?
Neřesti? Ctnosti?
A čeho budeme teď vzpomínat
V ilusi klamné?
Svých lásek zhynulých? Či slávy snad,
Jež minula mne?
Ne, nepřátelům budu nyní pít
Číš tuto žhavou,
Ať plvají i dále na můj štít!
S krvavou hlavou
Chci projít životem vždy všemi štván
A zápasiti,
Chci, abych deptán byl a potírán
Do konce žití.
Já prohrávat chci, nikdy vítězit –
A věren sobě,
Chci posléz' všemi zapomenut být,
Sám spát v svém hrobě!