Ničemně pohřbil všechny naděje.
Potrhal v prstech nejkrásnější růži.
Života vpálily mu galeje
Písmena rudá na zahnědlou kůži.
Proč žije, nevěděl, a přepadla
Jej touha, tknout se Boha tvrdým slovem.
Šeredný Narcis, v plíseň zrcadla
Se díval v starém rámci jantarovém.
A zhnusen sebou chtěl sám zmizet sobě.
– – Bez Evy pokořil pak Adama:
Sám sebe z ráje vyhnal v stejné době...
A zas byl šťasten. ŽIVOTE, měj díky!
A umění měl rád, jak ráda má
Nevěstka brloh svůj i námořníky.