Vše horkem umdlévá pod tíhou neviděnou...
Noc marně nad ložem bez spánku v dusnu těká.
Den v šeru pohaslý v spleen samotáře hledí,
Jak slepec bez hnutí, jenž na almužnu čeká.
Jak průvod pohřební do hřbitovních bran starých,
V mou duši myšlenky jdou zastřené dál, dále
Jak ženy smuteční, tak váhavě a zvolna,
Jak ti, kdo v svatby den jdou k pohřbu nenadále.
A dauphin vzácného a pohaslého rodu,
Mám všechny nemoci svých předkův, a že chvěli
Se vášní zvrácenou, sláb vrávorám v stín komnat,
Kde visí portréty žen, které rádi měli.
A stavím kroky své před zrcadlem. Mám krásu
Všech smrti propadlých, již přečkali svou dobu.
O vteřin několik jsem přežil mrtvé. V slunce
Zvím nyní zcizeně, jak svítí v mojí mdlobu.