Den za dnem plouží se tak ospalý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši –
šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá,
vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu,
a zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.
Hned duše po noci, hned zase po dnu touží,
hned tmou se spíti chce, hned zase žárem spálit,
krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží, –
a v posléz znudí vše; v tom svitu, mhou jenž zalit
a deštěm popelu a smutkem jak skonu,
v tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
bez barev ostrosti a bez hýření tónů,
kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.
A duše znavena se smutkem všeho splývá.