Jediný příteli, jenž provázíš mne všady,
Můj spleene! Osud když mou pohřbí naději,
Když barvy ztratí svět, tu hodin šedé řady
Jak tanečnice mdlé mne zvolna míjejí...
Vše zmlká. V nitru mém se marně život křísí.
Je pusto, pusto v něm. Jde nuda srdcem mým.
Má láska? – – Zdá se mi, že miloval jsem kdysi.
A sláva? Netečně ji navždy mizet zřím.
Nic nemít, nebýti...! Neb všechno, všechno znaví.
Vždy totéž láska k nám, co říkala už, praví,
Jak ze svěc zhaslých kouř vždy týž se začne chvět.
Sny klamou duhami, kde prázdnota spí šerá.
Je dnes už lhostejný, kdo milován byl včera,
A stín tam na stropě je víc než celý svět.