Vždy výš a k nebesům v té touze světce jíti!
A nepotřísněn pak, ó Pane, v stopách tvých
A v spilé bělosti lilií netknutých
Po jednom z andělů vždy nostalgií mříti.
Jednoho milovat z těch, jimž hřích ve tvář nedých’,
Přítele-anděla mít k šílenosti rád
Před slávou oltáře, v kadidla kouřích bledých,
Pod snem těch, kteří jdou poprvé přijímat.
Ó stříbro nejbledší, jež světců rakve tvoří
Ve chrámech gotických, kde křištál lampy mdlý
Jak v srdci tesklivém znavená lítost hoří.
Ó svatá rozkoši, vzplát v světlo lampy čisté
A v mdlý lesk křišťálu v tvé svatyni, ó Kriste,
V šílené ekstasi a v slávě tajemství...