V museu neapolském kdysi zřel
Jsem antického hocha nahou krásu.
Jen ruce scházely mu. Přes to skvěl
Se očí kouzlem, věncem bujných vlasů.
A jak jsem posléz na odchodu byl,
Na hocha zřím zas. Vzdech mu se rtů splyne.
Já smutek torsa náhle pochopil:
Proč žije dál, když všechno jest už jiné...
Nekvetou krokusy a clematis,
A hoši nespěchají v družnou schůzi...
Proč v mramor umělec jej zaklel kdys?
Proč není mrtev jako hoši druzí?
...A náhle cítím, jak mne smutek jal
Těch, kdo svou dobu přežili a žijí...
Teď chápu jako budoucí svůj žal:
Dnů příštích osamělou agonii.