Svůj osud vyzval's. Hrdý pohled, přímý
Do éteru se zaryl vzdorně, temně.
Pak pad' jsi, orle, s křídly rozpiatými
A mrtvé tělo vrátil's v náruč země.
Vylétnout prudce – v ráz se roztříštiti –
V tom hlubší výzva osudu jest skryta,
Než v nejistotách těkat sem tam v žití,
Jak na hodinách kyvadlo se kmitá.
Já zdravím tebe! Nejkrásnější smrtí
Tvé tělo, letče, navždy osud drtí,
Však pohled tvůj, ten nemře. V dobu příští
Dál upřen jest a v říši Nekonečna,
Dál zří v hloub nebes, pokrytou hvězd tříští
Jak rozbitým snem závratného Věčna.